Září 2007

Pozadí

15. září 2007 v 13:15
Schánim nějaký dobrý hippies pzadí na blog posílejte na email:saytam@seznam.cz nebo odkazy do komentářů!!!

Co chci???

7. září 2007 v 13:46 | Matyáš Kuhn
Lidicky musime prece bojovat proti soucasnemu nasili proti soucasne valce..Muzeme naplanovat velkej hipisackej sraz a poradne to rozjet.SPOJME SE!!!!!Kdo by sel do teto dalo by se rict revoluce piste do komentaru!!!!

Joe Cooker

6. září 2007 v 21:39
Profese Zpěvák Datum narození: 20.05.1944 Místo narození: Sheffield, Yorkshire, Anglie Znamení: Býk




Životopis: [editovat životopis Joe Cocker] Slavný anglický rockový zpěvák, původem ze Sheffieldu (nar. 1944), vl. jm. John Robert Cocker. Někdy označován jako "otec bílého soulu". V r. 1960 začíná ve skupině The Cavaliers a to jako bubeník. Po třech letech kapela mění název na Vance Arnold & The Avengers a Joe Cocker se ujímá postu zpěváka (ovlivněn Rayem Charlesem). V r. 1964 nahrává 1. neúspěšný singl (I´ll Cry Instead, původně od Beatles) a zároveň začíná spolupracovat s baskytaristou a pianistou Chrisem Staintonem, který se stává dlouholetým Cockerovým spolupracovníkem a spoluautorem části jeho písní. V tomtéž roce se přidává ke sk. The Big Blues, s níž absolvuje evropské turné.

Po návratu zakládají s Ch. Staintonem skupinu The Grease Band. Úspěch se dostavuje až v r. 1968 se singlem Marjorine (4 roky starou Staintonovou písní) a především s osobitou verzí beatlesovské With A Little Help From My Friends (1. v angl. hitp.). Po některých personálních změnách vystupuje Joe Cocker s Grease Bandem na legendárním festivalu ve Woodstocku, ale na podzim se skupina rozpadá.

V r. 1970 podniká Joe Cocker obrovské americké turné se skupinou Mad Dogs & Englishmen, čítající několik desítek hudebníků (viz. úspěšné koncertní dvojalbum). O dva roky později se opět spojuje se Staintonem ve sk. Joe Cocker & The Chris Stainton Band.

V 70. letech má Cocker vleklé problémy s drogami a alkoholem a opětovný návrat mezi zavedené hvězdy pop music se mu daří až v další dekádě (např. v r. 1982 velmi úspěšný duet s Jennifer Warnes - Up Where We Belong, 1. v amer. hitp.). Zároveň se opětovně stává velmi často koncertujícím interpretem. Kromě několika úspěšných filmových písní z této doby bylo velmi dobře přijato album (26). Solidní pozici si drží i v průběhu 90. let.



Richie Havens

6. září 2007 v 21:26
Profese zpěvák, herec, písničkář Datum narození: 21.01.1941 Místo narození: Brooklyn, New York, USA Znamení: Vodnář




Životopis:
Černý folkový písničkář (voc, g , perc, sitar), původem z N.Y.C. (nar. 1941, vl. jm. Richard D. Havens). Od r. 1955 zpíval náboženské písně se souborem McCrea Gospel Singers.

Počátkem 60. let se objevuje v newyorské čtvrti Greenwich Village, kde zaujme svojí specifickou "percussivní" hrou na kytaru. Jistý ohlas získá až albem Mixed Bag (1967), přestože zpočátku do hitparád neproniklo. Lépe si vedla deska Richard P. Havens 1983 (1969). V srpnu 1969 vystoupil na festivalu ve Woodstocku a jeho skladba Freedom se stala jedním ze symbolů tohoto koncertu. Nejúspěšnějším albem byla deska Alarm Clock (1971) obsahující i hitový singl Here Comes The Sun, původně od George Harrisona.

V r. 1971 se objevuje v divadelní verzi rockové opery Tommy, dva roky poté v muzikálu Catch My Soul. Od pol. 70. let jeho popularita klesá. V letech osmdesátých se občas znovu vrací k filmovým rolím a rovněž se objevuje v televizních reklamách. Sám natočil několik filmových dokumentů. Zabývá se i výtvarným uměním a už v r. 1971 mu vyšla i básnická sbírka. V r. 1987 se vrátil do americké hitparády albem Simple Things (1987).

Historie hippies

6. září 2007 v 21:19
Historie hnutí Hippies
Byla tahle doba jenom dobou všeobecné lásky, kytek a LSD? Na šedesátá léta se vždycky vzpomíná v dobrém, ano všechny umělecké směry se nesmírně pohly dopředu, celou společností začly hýbat nové myšlenky, začalo se mluvit o věcech, které byly doposud tabu, začaly se objevovat východní filozofie, rozvíjel se životní styl i nové ideologie… Ale hlavně to byla doba války. Západní svět válčil proti tomu východnímu. Na obou stranách umírali mladí lidé, o co hůř museli z nějakého nesmyslného důvodu zabíjet jiné lidi, snad proto, že se narodili v jiné zemi, nebo měli jinou barvu kůže??? Jak už to na světě bývá: vláda rozhodla. Ale obyčejní lidé, zejména mladí nechtěli válku, bouřili se proti vládním rozhodnutí, prezidentu Johnsonovi a vůbec proti vládě. Demonstrovali za mír, za stažení amerických vojsk z Vietnamu. Takto vzniklo mírové hnutí hippies. Psal se rok 1966, na fetivalu Trip v San Francisku byl oficiálně vyhlášen vznik tohoto hnutí. Svůj odpor proti válce, zbraním a zabíjení dávali najevo uměním a kytkami. Jejich ideoligie hlásala mír, svobodu a lásku, odsuzovali rasismus, militarismus a jakoukoliv formu násilí.

Jak to celé začalo?
V dobách komunismu se do ČR o válce ve vietnamu dostávaly pouze zkreslené informace. Celý válečný konflikt byl podán jako odpuzující příklad imperialismu západního světa, konkrétně USA. Bylo řečeno, že důvodem celé války bylo rozšiřování amerického území. Tady je druhá verze. Na východě se rozšiřoval komunismus, také do Jižního Vietnamu. Fracouzské jednotky a jednotky USA se snažily zabránit expanzi komunismu do okolních států a celé Indočíny. Ale ani to neopravňuje to, co se ve válce událo, tolik zmařených životů, tolik matek které ztratily syny, tolik lidských osudů…

Smutné konce
Kdoví, proč tohle hnutí postupně zaniklo. Válka skončila, snad už nebylo proč demonstrovat, snad hippies dojeli na drogy, AIDS. Možná že ho v polovině 70. let vytlačilo nové hnutí Punks. Atmosféra se změnila, mnohé věci byly zapomenuty, jiné se zase vynáší na povrch více než je zdrávo. Dnešní hippie lidičky se rozhodně liší od "old hippies", volná láska už tak hojně nekvete a politická i sociální situce se od těch dob změnila. Ale myslím si, že je stále za co bojovat. Říká se že žijeme ve svobodné zemi. Opravdu? A co příroda? Deštného pralesa ubývá denně po desítkách kilometrů, ozonové díry se zvětšují, obsah oxidu uhličitého v atmosféře nebezpečně stoupá. A nikdo z vysoce postavených politiků si s tím nedělá hlavu. Vědci odhadují že do roku 2050 stoupne počet obyvatel do takové výšky, že už zemědělství nebude stačit. Víte že za posledních 10 let se zdvojnásobil počet lidí nakažených virem HIV, a to hlavně v nejchudších státech. Kdo se tímto zabývá? Místo toho se jenom vyvolávají další válečné konflikty.…Je to dojemny :(
Lidi my to dokazem kdyz se spojime!!!!!

John Lennon

6. září 2007 v 17:31

John Lennon-životopis

JOHN WINSTON LENNON
* 9.10.1940 Liverpool +8.12.1980 New York
John Winston Lennon se narodil ráno 9.10.1940. Jeho matka se jmenovala Julia Stanley a narodila se 12.3.1914 v Liverpoolu, jeho otcem byl Alfred J. Lennon, lodní stevard. Svatba Alfreda s Julií se uskutečnila 3.12.1938 na liverpoolské radnici. Líbánky strávili v kině a druhý den Alfred odplul do Indie.
John vyrůstal u Juliiných rodičů na Newcastle Road. Velký vliv na něj měla teta Mary Elizabeth, Mimi, která jej vychovávala v Mendipsu.
V sedmi letech začal John sám vymýšlet básničky a krátké povídky, které doplňoval svými obrázky. Hodně četl, obzvláště si oblíbil Alenku v kraji divů a za zrcadlem. Když mu bylo deset, dostal foukací harmoniku. To byla jeho první zkušenost s hudbou. Začal zpívat v kostelním sboru. V roce 1952 nastoupil do gymnázia Quarry Bank na Harthill Road. Protože Johna vychovávala prakticky pouze teta Mimi, jeho matka Julia si získala pozornost svého syna i jeho spolužáků svými výstředními kousky.
Julia naučila Johna několik prvních akordů na španělku, kterou mu jednoho dne koupila teta Mimi za 17 liber. John byl definitivně ztracen. První píseň, kterou se naučil hrát, byla That'll be the day. Spolu se spolužáky vytvořil v roce 1957 kapelu Quarrymen, která zpočátku hrála pouze skiffle, ale časem přešla na rock'n'roll.V létě téhož roku se ke kapele přidal Paul McCartney, o rok později George Harisson a v roce 1962 usedl za bicí Ringo Starr. To už se ovšem kapela jmenovala Beatles a v této sestavě pokračovala až do konce 60. let 20. století.
Beatles se rozpadli v roce 1970. Ten samý rok Lennon zakládá se svojí japonskou manželkou Yoko Ono kapelu Plastic Ono Band.
Rovněž byl znám jako sólista. Složil spoustu písní, často s politickým poselstvím proti válce (Give peace a chance).
8.12.1980 v 22.49 hodin byl život Johna Lennona násilně ukončen výstřely před domem Dakota v New Yorku. Vrahem je fanoušek Mark David Chapman, kterému John odpoledne dal autogram a byli spolu vyfotografováni.
"Vypadá to, že se dožiju čtyřicítky, a život prej začíná ve čtyřiceti. To jako když je vám jedenadvacet a říkáte si: Senzace. A co se stane teď?"
V prohlášení o Johnově smrti Yoko Ono říká: "Řekla jsem Seanovi, co se stalo. Ukázala jsem mu fotografii jeho otce přikrytého papírem a vysvětlila situaci. Vzala jsem ho k místu, kde John ležel, když byl zastřelen. Sean chtěl vědět, proč ten člověk Johna zastřelil, když ho měl rád. Vysvětlila jsem mu, že byl pravděpodobně duševně nemocný. Sean mi řekl, že bychom měli zjistit, jestli byl opravdu šílený nebo jestli chtěl Johna skutečně zabít. Řekla jsem mu, že o tom rozhodne soudní dvůr. To se o tom bude rozhodovat na dvoře? Zeptal se mě. Takhle se vždycky vyptával svého otce. Byli spolu velcí kamarádi a John by byl jistě hrdý na Seana, kdyby tohle slyšel. Sean později plakal. Řekl také: Teď je tatínek částí Boha. Myslím, když člověk zemře, stane se mnohem větším, protože je částí všeho. Nevím, co bych k tomu, co řekl Sean, měla dodat. Tichá pobožnost se bude konat 14. prosince ve dvě hodiny odpoledne a potrvá deset minut."

"Je lepší ztratit se jako starej voják než vyhasnout."
Jeho písničky např. Imagine nebo Strawberry Fields Forever jsou často zařazovány mezi vůbec nejlepší písně hudební historie. V roce 2002 britská rozhlasová stanice BBC uspořádala hlasování o 100 největších Britů v historii. John Lennon se umístil na 8. místě.
Nanebepění - je to docela pěkná knížka,kterou napsal John Lennon v době,kdy se celý svět ptal,co se s ním děje.Proč už nepíše písničky.....













SANTANA

5. září 2007 v 20:18

Profese kytarista, zpěvák, skladatel Datum narození: 20.07.1947 Místo narození: Autlan, Mexiko Znamení:Rak


Americky kytarista, zpěvák, percussionista a skladatel, narozený r. 1947 v Mexiku. Později žije v San Francisku. Slavný průkopník fúze rocku s latinskoamerickou a africkou hudbou. Projevuje se u něho ale řada dalších hudeb. vlivů jako např. jazz, funk, blues apod. Špičkový instrumentalista.

Debutuje v r. 1958 v klubech v Tijuaně. V r. 1966 zakládá, už v San Francisku, sk. Santana Blues Band ve slož. Carlos Santana - g, voc, Gregg Rolie - keyb, voc, David Brown - bg, Tom Frazer - g, Rod Harper - dr. O dva roky později zkracuje název na Santana, přičemž se značně zvyšuje vliv latinskoamer. hudby. V té době hraje soubor ve složení C. Santana, G. Rolie, D. Brown, Mike Carabello - perc, José "Chepito" Areas - perc, Michael Shrieve - dr. Muzikanti stejnojmenné skupiny se v průběhu let objevují i na sólových deskách C. Santany.

Důležité vystoupení skupiny bylo v srpnu 1969 na festivalu ve Woodstocku. Velmi úspěšné je už album Santana (1969). Následují hity jako Evil Ways (1970) nebo Black Magic Woman (1970, 4. v USA v lednu 1971). Album Abraxas (1970) se dostává až na vrchol amer. hitp. a velký ohlas má i v Anglii. Počátkem 70. let je také skupina hudebně nejvlivnější. Soubor v r. 1971 doplňuje N. Schon. Vychází velmi úspěšné album Santana III (1971), které se dostává na vrchol amer. hitparády, ale brzy po něm N. Schon i G. Rolie Santanu opouštějí (později hrají v Journey).

Větší příklon k jazzu je citelný na desce Caravanserai (1972) a především pak na albu Welcome (1973). V r. 1973 přijímá Carlos Santana církevní jméno Devadip. Složení kapely se pak mění s každým albem, přičemž desky Love, Devotion, Surrender (1973) a Illuminations (1974) jsou víceméně meditační. Santana se v r. 1986 podílí na hudbě k filmu La Bamba.

V r. 1987 hraje skupina v sestavě C. Santatna, R. Rekow, A. Peraza, Alex J. Ligertwood - perc, g, voc, Richard Baker - keyb, David Margen - keyb, Graham Lear - dr, voc, Oerestes Vilató - perc, voc. O dva roky později dostává C. Santana cenu Grammy za album Blues For Salvador (1987). Deska Spirits Dancing In The Flesh (1990) byla nahraná v sestavě C. Santana, C. D. Thompson, A. Peraza, A. J. Ligertwood, Benny Rietveld - bg, Walfredo Reyes - dr. Mladší bratr Carlose Santany Jorg vedl v 2. pol. 70. let podobně orientovanou skupinu Malo.




The who

5. září 2007 v 20:00
The Who
The Who se zavedli jako skupina vzpurných, nekompromisních rockerů. Na pódiích ničili nejen hudební konvence, ale i vlastní nástroje; jejich divoké skrumáže kytarového kvílení, zběsilých akordů, razantního bubnování a adolescentních výkřiků vzpoury se staly legendou. Pro muzikanty, kteří se zavedou tímto způsobem, není nikdy lehké stárnout. A pro The Who to platí zvlášť silně: nejčastěji připomínaný verš z jejich repertoáru totiž zní - "Doufám, že zemřu dřív, než zestárnu". Dva členové The Who - bubeník Keith Moon a baskytarista John Entwistle - to už opravdu mají za sebou. Kytaristovi a hlavnímu skladateli Peterovi Townshendovi je dnes 61, zpěvák Roger Daltrey je o rok starší. Dlouhé léta od nich už skoro nikdo nečekal nic víc než občasné vzpomínkové koncerty. Teď vydali nové album.

Mluvím o své generaci

Londýnská čtyřka fungovala pod názvem The Who od roku 1964, ale hrála spolu už dřív; pod názvem The High Numbers vydala jeden málo úspěšný singl. V listopadu 1964 natočili The Who píseň I Can't Explain a dosáhli s ní na osmé místo britské hitparády. O necelý rok později vyšlo album My Generation, směs divokých písní Petera Townshenda, občas prokládaných cover verzemi soulových skladeb Jamese Browna. To už bylo jasné, že The Who je kapela s budoucností, jejíž ambice rostou s každou další deskou. Townshendovy a Moonovy destrukce nástrojů a Daltreyho zběsilé mávání mikrofonem samozřejmě přitáhly pozornost a silně přispěly k popularitě skupiny, ale bez opravdového talentu by The Who na výsluní asi dlouho nevydrželi.
Ambice překračovat běžné skladatelské konvence byly patrné velmi záhy. Na druhém albu, vydaném v prosinci 1966, se objevila devítiminutové "miniopera" A Quick One, While He's Away, na další desce The Who Sell Out byl obdobně koncipovaný šestiminutový kousek Rael. To však byla jen příprava na vrcholné Townshendovo dílo, rockovou operu Tommy. Dvojalbum vyšlo roku 1969, Tommy se dočkal i filmové verze, nové nahrávky (s hostujícími Eltonem Johnem či Tinou Turnerovou) a jakkoli žádné další zpracování nemělo sílu původní verze, síla melodií i příběhu Tommyho stále láká k novým nastudováním - ostatně i The Who se později k celému albu vraceli.
Za zvláštní zmínku stojí dravou energií nabité album Live At Leeds, natočené roku 1970, které se i přes špatný zvuk vinylové verze zařadilo mezi nejobdivovanější koncertní alba rockové historie. Who v té době byli na vrcholu sil, což je naštěstí docela dobře zdokumentováno: například záznamy ze slavných festivalů Woodstock a Isle Of Wight.

Doufám, že zemřu dřív, než zestárnu

Když v roce 1971 vyšlo album Who's Next, sklízelo samozřejmé úspěchy na obou stranách Atlantiku a písně Behind Blue Eyes či Won't Get Fooled Again dávno patří mezi rockovou klasiku. Období po vydání Who's Next však bylo počátkem útlumu tvůrčích sil skupiny. Už to nebyla ta kompaktní, energická parta - všichni čtyři členové začali vydávat sólové desky, nejdříve Entwistle (1971), nejpozději Moon (1975), žádná z nich ovšem nebyla srovnatelná s těmi nejlepších od Who. I zvuk skupiny se měnil - útočnosti začalo ubývat, vedle drsných kytar dostávaly prostor syntezátory.
Kapela vydávala výběry hitů i kompilaci rarit a nezveřejněných písní (Odds And Sods), další velký projekt přišel v roce 1973 jako následník Tommyho. Quadrophenia bylo opět dvojalbum, rovněž se dočkalo zfilmování (roku 1979, roli dostal mj. Sting), ale přece jen bylo znát, že Townshendovi docházejí nápady. Přes několik velmi dobrých písní nebyla Quadrophenia tak soudržným a vyrovnaným dílem. Následující desky už vysloveně upadaly do průměru, bez ohledu na to, že se pořád prodávaly velmi slušně.
V září 1978 se Keith Moon předávkoval sedativy a zemřel. Skupina pokračovala dál, bubeníkem kapely se stal Kenny Jones ze Small Faces, ale už to nebylo ono. Townshend byl závislý na alkoholu i tvrdých drogách, v roce 1981 téměř zemřel na předávkování. Who vydali ještě dvě docela slabé desky, poslední roku 1982. Tím činnost skupiny v zásadě skončila; i když se muzikanti čas od času scházeli k příležitostnými koncertům - třeba v roce 1989 k 25. výročí skupiny, kdy se skupinou bubnoval Simon Phillips, nebo roku 1994 k Daltreyovým 50. narozeninám. Když se roku 1991 připravovalo album Two Rooms, pocta písničkám Eltona Johna a Bernieho Taupina, The Who přispěli nahrávkou Saturday Night's Alright For Fighting. V natáčení sólových projektů byl nejúspěšnější Townshend, ale ani jeho desky nebyly nijak úžasné.

Nechci způsobovat velkou senzaci

V červnu 2002, právě když se The Who zase dali dohromady a chystali se na turné po USA, zemřel John Entwistle v Las Vegas na infarkt; to sice další aktivity kapely pozdrželo, ale přípravu nového alba nezhatilo. V březnu 2004 vyšla kompilace Then And Now: Maximum Who, kde byly vedle osmnácti klasických písní i dvě novinky: Real Good Looking Boy a Old Red Wine.
I když z původní sestavy skupiny zůstali jen Townshend a Daltrey, dá se říci, že skupina teď funguje na regulérní bázi: na klávesy hraje John "Rabbit" Bundrick, na bicí Zak Starkey, syn Ringo Starra. Rozhodující vliv na zvuk kapely ovšem má Townshend; skladby ostatně vznikaly v jeho studiu. Jako autor se Townshend nikterak netají svými inspiracemi: třeba píseň Black Widow's Eyes byla ovlivněna tragickým útokem teroristů na školu v Severní Osetii 1. září 2004. Několik skladeb, například A Man In A Purple Dress, napsal Townshend poté, co viděl film Mela Gibsona Umučení Krista.
Vždy tu samozřejmě bude otázka, zda tvorbu The Who nesymbolizuje právě ta mladická energie, která se už nemůže vrátit. Nové album je především Townshendovým dílem - v sedmdesátých letech se jeho sólové desky od tvorby pro The Who programově lišily, teď už na tom nesejde. Je však jasné, že kdyby album vyšlo pod Towshendovým jménem, jistě by nevzbudilo takovou pozornost, ale taky by nečelilo tak napjatému očekávání. Kdyby tato deska měla být v diskografii skupiny poslední, bylo by to rozloučení důstojné. Pokud předznamenává novou tvůrčí etapu, zdá se, že je na co se těšit.

Zajímavost

Pete Tonwshend byl vždy ústřední autorskou osobností skupiny, tentokrát však na sebe kromě skladatelské a textařské role vzal i značnou instrumentalistickou zodpovědnost. Sám k tomu napsal: "Nahrál jsem na tuto desku všechny ostatní nástroje a bavilo mě to, hlavně hraní na mandolínu a banjo, dokonce na housle a violy. Taky jsem programoval některé bubny a taky jsem hrál na bicí soupravu. Aranžoval jsem komorní smyčce v Trilby's Piano; bylo to poprvé, co jsem takovou práci dělal." Zak Starkey, který je v bookletu uvedený jako člen skupiny a spolupracuje s The Who už deset let, ve skutečnosti bubnuje v jediné skladbě. Syn Ringo Starra totiž v době natáčení koncertoval s Oasis.


ŽIVOTOPIS

4. září 2007 v 13:40

Jim Morrison



Jim Morrison
(8. prosince 1943, Melbourne, Florida, USA - 3. července 1971, Paříž), plným jménem James Douglas Morrison, byl americký zpěvák a básník, leader rockové skupiny The Doors.
Morrison pocházel z rodiny námořního důstojníka Steve Morrissona (Jim si později odstranil druhé "s" z jména), to však znamenalo neustále stěhování z místa na místo. Otec nebyl neustále doma. Proto se hlavou rodiny stala maminka Clara Morrisson. Oba jeho rodiče byli striktní a konzervativní a Morrison s nimi nevycházel dobře, později dokonce na otázku týkající se jeho rodičů odpověděl nepravdivě,že zemřeli. Měl bratra Andyho a sestru Anne. Maturoval v Alexandrii ve Virginii. Roku 1964 začíná studovat na filmové fakultě v Los Angeles(UCLA). Před ukončením každého ročníku studenti promítali profesorům své práce. Jimův snímek však dostal podprůměrné hodnocení. Neúspěch ho ranil a druhý den oznámil odchod ze školy. V létě roku 1965 potkal Jim na Venice Beach v L. A. Raye Manzareka, Jim mu ukázal několik svých písniček a Ray chtěl nějakou zazpívat. Sedli si do písku a Jim mu se zavřenýma očima zazpíval píseň Moonlight Drive. Ray byl nadšený. To odstartovalo myšlenku založení kapely The Doors, jejíž název měl Jim už dávno vymyšlený. Čtveřici The Doors tvořili zpěvák Jim Morrison, klávesista Ray Manzarek, kytarista Robby Krieger a bubeník John Densmore.
Jimovou životní láskou byla Pamela Courson, které říkal "vesmírná družka". Měl sice spoustu milenek, ale k ní se vždycky vracel, byla jeho múzou a láskou. Dokonce měl čarodějnickou svatbu s šéfredaktorkou rockového časopisu Patricií Kennaly. Měl také poměr s Janis Joplin a dalšími. Jim miloval poezii, hltal Nietzscheho, Kerouaka a chtěl žít jako nesmrtelný hrdina Dean Moriarty. Denně si zapisoval své nápady a sny. Sám psal poezii, mezi nejznámější patří An American Prayer nebo The Lords, The New Creature, Wilderness a další. Většinu z nich vydal na vlastní náklady a jen ve velmi malém množství, které rozdal mezi své nejbližší. V jeho textech se objevovaly motivy hrůzy, násilí, sexu, vzpoury, zániku a smrti, na pódiu se po počáteční plachosti stal velice charismatickou osobností. Jeho vystoupení byla nezapomenutelným zážitkem, neustále překračoval nepsané hranice. Šplhal po oponách, vrhal se po hlavě do davu, věřil, že rockový koncert je něco na způsob rituálu. Obecenstvo přiváděl k šílenství neustálým zasahováním do rytmu hudby a průběhu koncertu.
Jim Morrison hodně pil alkohol a užíval halucinogenní drogy, bral nejvíce LSD ze členů kapely, známa byla i jeho obsese smrtí. Jeho postoj k životu inspiroval i několik dalších významných osobností. Neustále nosil kožené kalhoty s dírkou na zadku, které se po jeho smrti staly ikonickým znakem jiných rockových skupin a rockových příznivců.
S Jimem byla vedena řada soudních sporů o otcovství, byl odsouzen za veřejné pohoršování a obscénní vystupování na pódiu. Pro mladé publikum se stal Morrison modlou, byl zvolen mužem s největším sex-appealem v anketě časopisu Rock 'n Roll. Během svého života se nazval Ještěřčím králem a Mr. Mojo Risin'.
Jim žil velice naplno, časté koncertování a divoký život se podepsaly na jeho zdraví. Měl všeho dost, nechtěl být sexuálním symbolem, chtěl aby lidé chodili na jejich koncerty poslouchat hudbu a texty a ne jen kvůli jeho osobě. Nechal si narůst vousy a velice přibral, bez lahve whisky se už téměř nikam nehnul.
V roce 1971 se opět vrátil k Pamele a společně se rozhodli odjet na čas do Paříže. Chtěl jen psát poezii a odpočinout si po nahrání posledního společného alba The Doors L. A. Woman. Toto albul se kapela rozhodla nahrát ve své staré zkušebně, kde kdysi začínali, a je nahrané naživo a téměř najednou.
Bohužel v Paříži Jim Morrison umírá. Jako příčina smrti byla oficiálně uvedena srdeční zástava, hypotéza, že šlo o předávkování drogami, nebyla jednoznačně potvrzena. Jim Morrison byl nalezen mrtvý v Paříži ve své vaně. Někteří lidé věří, že Morrison stále žije v ústraní se svou ženou Pamelou Courson, ale tato verze je velmi nepravděpodobná, neboť Pamela zemřela tři roky po Jimovi.
V roce 1991 Oliver Stone natočil film The Doors, který líčí zejména charismatickou postavu Jima Morrisona.

[editovat] LP Doors

  • The Doors (1967)
  • Strange Days (1967)
  • Waiting For The Sun (1968)
  • The Soft Parade (1969)
  • Morrison Hotel (1970)
  • Absolutely Live (1970)
  • L.A.Woman (1971)
Po Jimově smrti byly vydány:
Weird Scenes Inside The Gold Mine(kompilace 1972) Best of the Doors (kompilace 1973) Starcollection Vol. 1 (kompilace 1975) Starcollection Vol. 2 (kompilace 1975) An American Prayer (Nahrávka Jimova čtení poezie s hudbou The Doors 1978) Greatest Hits (kompilace 1980) Alive, she cried (live 1983) Classics (kopilace 1985) The best of the Doors (2 LP kompilace 1985) Live at the Hollywood Bowl. (mini LP live 1987) Light my fire (kompilace 1988) Soundtrack (The Doors An Oliver Stone film 1991) In Concert (live/kompilace 1991) Doors live (live/kompilace 1991) History of the Doors/Collection vol. 1 (1991) History of the Doors/Collection vol. 2 (1991)
Vydáno bez účasti Jima Morrisona: Full circle a Other voices

The doors: