The Animals

10. ledna 2009 v 22:09 |  Osobnosti a Kapely
The Animals je britská, původně R&B kapela ze 60. let. Byla součastí tzv. britské inváze. Jejich agresivní bluesový zvuk a hluboký hlas Erica Burdona (frontmana skupiny) je nejvíc podepsaný v písních "We Gotta Get Out Of This Place", The House of the Rising Sun a Don't Let Me Be Misunderstood. I The Animals podstoupily více personálních změn. Triumfálně se ale "vynořili" v psychedelické éře druhé poloviny 60. let.

Diskografie

Britská alba

 

Historie Hippies

18. listopadu 2008 v 18:09 |  Hippies
Byla tahle doba jenom dobou všeobecné lásky, kytek a LSD? Na šedesátá léta se vždycky vzpomíná v dobrém, ano všechny umělecké směry se nesmírně pohly dopředu, celou společností začly hýbat nové myšlenky, začalo se mluvit o věcech, které byly doposud tabu, začaly se objevovat východní filozofie, rozvíjel se životní styl i nové ideologie… Ale hlavně to byla doba války. Západní svět válčil proti tomu východnímu. Na obou stranách umírali mladí lidé, o co hůř museli z nějakého nesmyslného důvodu zabíjet jiné lidi, snad proto, že se narodili v jiné zemi, nebo měli jinou barvu kůže??? Jak už to na světě bývá: vláda rozhodla. Ale obyčejní lidé, zejména mladí nechtěli válku, bouřili se proti vládním rozhodnutí, prezidentu Johnsonovi a vůbec proti vládě. Demonstrovali za mír, za stažení amerických vojsk z Vietnamu. Takto vzniklo mírové hnutí hippies. Psal se rok 1966, na fetivalu Trip v San Francisku byl oficiálně vyhlášen vznik tohoto hnutí. Svůj odpor proti válce, zbraním a zabíjení dávali najevo uměním a kytkami. Jejich ideoligie hlásala mír, svobodu a lásku, odsuzovali rasismus, militarismus a jakoukoliv formu násilí.

Jak to celé začalo?
V dobách komunismu se do ČR o válce ve vietnamu dostávaly pouze zkreslené informace. Celý válečný konflikt byl podán jako odpuzující příklad imperialismu západního světa, konkrétně USA. Bylo řečeno, že důvodem celé války bylo rozšiřování amerického území. Tady je druhá verze. Na východě se rozšiřoval komunismus, také do Jižního Vietnamu. Fracouzské jednotky a jednotky USA se snažily zabránit expanzi komunismu do okolních států a celé Indočíny. Ale ani to neopravňuje to, co se ve válce událo, tolik zmařených životů, tolik matek které ztratily syny, tolik lidských osudů…

Smutné konce
Kdoví, proč tohle hnutí postupně zaniklo. Válka skončila, snad už nebylo proč demonstrovat, snad hippies dojeli na drogy, AIDS. Možná že ho v polovině 70. let vytlačilo nové hnutí Punks. Atmosféra se změnila, mnohé věci byly zapomenuty, jiné se zase vynáší na povrch více než je zdrávo. Dnešní hippie lidičky se rozhodně liší od "old hippies", volná láska už tak hojně nekvete a politická i sociální situce se od těch dob změnila. Ale myslím si, že je stále za co bojovat. Říká se že žijeme ve svobodné zemi. Opravdu? A co příroda? Deštného pralesa ubývá denně po desítkách kilometrů, ozonové díry se zvětšují, obsah oxidu uhličitého v atmosféře nebezpečně stoupá. A nikdo z vysoce postavených politiků si s tím nedělá hlavu. Vědci odhadují že do roku 2050 stoupne počet obyvatel do takové výšky, že už zemědělství nebude stačit. Víte že za posledních 10 let se zdvojnásobil počet lidí nakažených virem HIV, a to hlavně v nejchudších státech. Kdo se tímto zabývá? Místo toho se jenom vyvolávají další válečné konflikty.…Je to dojemny :(
Lidi my to dokazem kdyz se spojime!!!!!


The Velvet Underground

18. listopadu 2008 v 18:04 |  Osobnosti a Kapely
The Velvet Underground byla americká rock and rollová skupina působící v šedesátých letech.

I přes svůj komerční neúspěch se Velvet Underground stali jednou z nejvýznamnějších hudebních skupin své doby. Hudební teoretik Brian Eno prohlásil, že si jejich první nahrávky koupilo jen několik tisíc lidí, ale skoro každý z nich pak založil vlastní skupinu. Tento výrok je sice do určité míry přehnaný, ukazuje však sílu hudebního vlivu Velvet Underground i kultovní charakter jejich pětiletého působení.

Velvet Underground byla jednou z prvních rock and rollových skupin, která experimentovala s hudební formou a používala avantgardní prvky. Skupina je označována za zakladatele anti-popu, jejich hrubý styl později ovlivnil například punk, noise rock nebo alternativní hudbu. Texty Lou Reeda pak posunuly rockovou hudbu o stupeň výše, co se týče obsahu písní. Roku 1996 - rok po smrti Sterlinga Morrisona - byla skupina přizvána do Rock hall of Fame - Rockové síně slávy.
Členové skupiny


Hlavní

Lou Reed (kytara, zpěv, klavír, harmonika 1965-1970)

John Cale (basová kytara, housle, klavír 1965-1968)

Sterling Morrison (1965-1971)

Maureen "Mo" Tucker (1965-1972)

Doug Yule (1968-1973, po odchodu Johna Calea)


Další

Angus Maclise (1965)

Walter Powers (1970-1972)

Willie Alexander (1971-1972)

Nico (1967)



Počátky



Skupina se zformovala v roce 1964. Lou Reed hrál s řadou krátce působících skupin a pracoval jako textař pro Pickwick Records. Reed začal zkoušet s Johnem Calem, tento Welšan tou dobou ve Spojených státech studoval klasickou hudbu, zajímal se však i o rock.



S Reedem a Calem začal hrát Sterling Morrison (kytara), který již předtím několikrát Reeda doprovázel. Toto trio pak doplnil Angus MacLise. Výsledný kvartet si pak nechal říkat The Warlocks a následně The Falling Spikes. The Velvet Underground je původně název knihy o sadomasochismu (autor Micheal Leigh), kterou skupina našla ležet na ulici. Morrison později řekl, že se název celé skupině líbil a mimo jiné se hodil i k již napsané Reedově písni "Venus In Furs". Nově vzniklá Velvet Underground zkoušela a hrála v New Yorku. Hudba skupiny byla zprvu mnohem uvolněnější než v pozdějších etapách jejího vývoje. Cale tehdejší styl popsal jako pozůstatek beatnické poetiky.



V červenci 1965 nahráli Reed, Cale a Morrison demo-nahrávku. Tu čest měla jedna magnetofonová páska značky Scotch a na ní bychom našli skladby "Venus in Furs", "Prominent Men", slavný "Heroin", "I´m Waiting For The Man", "Wrap Your Troubles in Dreams" a závěrečnou "All Tomorrow´s Parties". Během svého krátkého návratu do Anglie dal Cale kopii nahrávky Marianne Faithfulové a doufal, že se přes ní dostane k Micku Jaggerovi. Nic z dema ale nebylo vydáno, skladby byly uveřejněny až dlouho po rozpadu skupiny na retrospektivním albu Peel Slowly And See. Angus MacLise skupinu opustil poté, co přijali 75 USD za svůj první placený koncert (pořádaný na jedné střední škole). Považoval to totiž za komercionalizaci skupiny. "Angus hrál jen kvůli umění," řekl později Morrison.



MacLise byl nahrazen Maureen "Mo" Tuckerovou, jejíž styl výrazně ovlivnil hudební projev skupiny. Velvet Underground získali stálé místo v rockovém klubu Café Bizarre a rychle získali pověst slibné skupiny. Zatímco západní pobřeží Států žilo létem lásky a fenoménem hippies, Velvet Underground se svými tématy zařadili mezi temnější východoamerické skupiny. V písních se zabývali transvestity, závislostí na heroinu a sadomasochismem.



Andy Warhol



Manažerem skupiny se v roce 1965 stal Andy Warhol a navrhl přizvat ke spolupráci německou zpěvačku Nico. Společně s ní se Velveti (rok 1966) vydali na krátké turné po Kalifornii. Skončilo však naprostým fiaskem. Pověst Warhola zcela jistě skupině pomohla, po vydání první desky se ale (na Reedův popud) se skupinou rozešel. Reed přesto oceňoval práci, kterou Warhol odvedl zejména na počátku spolupráce. Během doby, kdy se Reed léčil z hepatitidy, se ke skupině dočasně vrátil MacLise, aby hrál na několika koncertech skupiny. Při nich pak Cale zpíval a hrál na elektrofonické varhany a Tuckerová přešla na basovou kytaru. Také při nich často hráli improvizovanou skladbu nazvanout "The Booker T", která se pak stala základem písně "The Gift" na druhém albu White Light/White Heat. Záznamy z těchto koncertů zůstávají jedinou dochovanou nahrávkou sestavy s MacLisem.



The Velvet Underground a Nico (1967)



Na Warholův popud se k tvorbě debutového alba připojila zpěvačka Nico. Nahrávání proběhlo během jednoho nebo dvou dnů a bylo vydáno pod labelem MGM Records v roce 1967. Album se stalo známé mimo jiné díky své typicky Warholovské obálce. Na přední straně obalu byl výrazný žlutý banán s nápisem "Peel Slowly and See" ("Pomalu oloupejte a uvidíte"). Po stržení obrázku žlutého banánu se na jeho místě objevil oloupaný růžový banán. Podobný obal byl použit pro retrospektivní album celé skupiny "Peel Slowly and See" vydané v roce 1995.



Jedenáct písní odráželo umělecký rozsah skupiny. Nalezli bychom zde zástupce dream popu - Sunday Morning, stejně jako jazz rocku - Black Angel´s song a čistě experimentálního roku - Heroin, Venus in Furs. Zvláště dvě poslední jmenované se staly kultem a v různých verzích se hrají dodnes. První - Heroin - se vyznačuje neklidnou rytmikou a častými změnami tempa evokující nájezd, extázi i dojezd drogy (When I´m rushing on my run And I feel just like Jesus´ son…). Taktéž si nebere žádné politické servítky (all the politicions make crazy sound). Druhá - Venus in Furs - je oslavou na masochismus. Vyniká především bravurním houslovým pozadím Johna Calea. Album se dostalo nejvýše na 171. příčku hitparády Bilboard Magazine. Slibný úvod byl ale očerněn právními problémy. Na zadní straně obalu byl snímek z Warholova filmu Chelsea Girls. Kameraman filmu byl ale zatčen za přechovávání drog a v zoufalé snaze o získání finančních prostředků tvrdil, že snímek byl na albu umístěn bez jeho svolení. MGM Records všechny kopie stáhla do chvíle, než byla právní stránka vyřešena.



White Light/White Heat (1968)



Velvet Underground stále častěji vystupovali naživo a jejich koncerty začaly být hlasitější, hudební projev hrubější a stále častěji zahrnovaly improvizované části. Do svých skladeb také začali vkládat speciální zvukové efekty.



Reed dal Warholovi výpověď a Velvety musela opustit i Nico, částečně kvůli své nespolehlivosti. Zlí jazykové však tvrdí, že se jednalo o projev Reedovi žárlivosti na její zpěv, kterému navéc Nico "ujídala" soukromé zásoby speedu. V roce 1967 pak VU nahráli své druhé album - "White Light/White Heat". Vydáno bylo v lednu 1968 a do dnešní doby se jedná o jedno z nejtvrdších a nejhlasitějších vydaných alb. Podle hudebního vkusu posluchače se tak stává buď tím nejlepším, nebo naopak nejhorším, co kdy Velvet Underground vydali. Cale uvedl, že zatímco debutové album obsahovalo některé křehké a krásné písně, tak v případě White Light/White Heat se jednalo o "záměrnou anti-krásu". Isler a Robbins označili tuto nahrávku za "téměř nesnesitelně intenzivní." Píseň "Here She Comes Now" později nahráli jako cover verzi skupiny Galaxie 500 a Nirvana.



Obálku druhého alba tvořil černo černý obrázek tetování jednoho z členů Warholovy "Továrny". White Light/White Heat se dostala do žebříčku Billboard top 200 přesně na jediný týden, konkrétně na 199. příčku.



Uvnitř skupiny začalo sílit napětí: sporný úspěch nebyl dostatečnou odměnou za tvrdou práci a Reed s Calem se začali přetahovat o směr, kterým by měl jít hudební projev VU.



Zvláštností je, že zatímco Američané tomutu albu moc sluchu nedopřáli, do ČSSR se pašovalo jedna radost. Právě tahle nahrávka podnítila vznik legendární české undergroundové skupiny Plastic People of the Universe.



The Velvet Underground (1969)



Ještě před vydáním třetího alba vyhodil Reed Calea, který se vydal na sólovou dráhu rockové avangardy a ještě častokrát spolupracoval s Warholem na soundtracích jeho filmů. Nahradil ho Doug Yule. Album The Velvet Underground bylo nahráno na konci roku 1968 a uvedeno v první polovině následujícího roku. Na pracovních verzích alba jsou patrné spory mezi Reedem a Calem. Zatímco Reed chtěl pokračovat konvenčním směrem, Cale chtěl více experimentovat. To podporuje i fakt, že v albu The Velvet Underground téměř všechny hrubé motivy najednou chybí a jsou nahrazeny prvky folkové hudby. Přesto si pár skladeb uchovává svůj experimentátorský charakter - The Murder Mystery (její text vyšel později časopisecky jako báseň). Skladby jako What Goes on či Beginning to See the Ligh zase představují rock´n´roll v nejčistčí formě, jaká je vůbec možná. Textařsky je album vybroušenější, než jeho předchůdci a některé ze skladeb se dokonce dostanou do radií.


Za cover alba posloužila momentka z Warholovy Factory, která přímo vyzařuje podivnou atmosféru, jíž je album prosyceno. Žádný z členů kapely nevěnuje fotografovi nejmenší pozornost. Jako by zasněně hledí někam úplně jinam.



Loaded (1970)



Loaded je posledním "velkým" albem Velvetů. Vzniklo sice ještě za spolupráce s Lou Reedem, ten ale již zcela zjevně směřoval k sólové kariéře (jeho manager Katz ho k tomu vehementně ponoukal). Rozpory mezi členy zapříčinily, že na tomto albu Velveti zcela ztratili svou tvář. Silné skladby jako Sweet Jane a Rock and Roll (které Reed ve své kariéře nespočetněkrát předělával a stále patří k tomu nejlepšímu, co kdy Reed napsal), jsou doplněny zcela zjevně popovými kusy jako Who Loves the Sun. Album zakončuje skladba Oh! Sweet Nuthin´, jež je zjevnou motlidbou za každého člena skupiny a jako by ospravedlňuvala blížící se rozpad a zánik skupiny.



Po vydání Loaded Lou Reed skutečně odchází - vydává se vstříc kariéře newyorského poety s kytarou - a ze zdravě tvůrčího jádra Velvet Underground nezůstáva prakticky nic.



Squeeze (1972)



Za rozhárané situace se torzo skupiny (často posměšně přezdívané "Velveťínci") zmůže ještě na jedno poslední album. Squeeze je skutečným posledním vymáčknutím bývalé legendy. Vymáčknutím naprosto zoufalým; posmrtnou křečí. Album nebude oficiálně nikdy vydáno. Velvet Underground na dlouho zanikne


Obnovení skupiny



Po Warholově smrti v roce 1987 se objevila myšlenka na obnovení skupiny. Lou Reed a Johnem Calem začali pracovat na společné desce věnované památce zesnulého velikána pop artu. Výsledek jejich spolupráce byl představen roku 1990. Album Songs for Drella je skutečně prosyceno velvetovskou atmosférou a je považováno za jedno z nejlepších, které Reed nebo Cale kdy vydali (hodnocení se pohybuje v průměru kolem 9/10). V jednoduchém aranžmá Reedovy kytary a Caleovy violy či kláves vznikají až překvapivě nápadité melodie s častými změnymi rytmiky i dynamiky.



Po tomto art rockovém úspěchu se začaly šířit různé fámy. Je to vlastně logické. Překvapující však je, že se tyto zvěsti vyplnily: roku 1992 byli Velvet Underground znovu sjednoceni. Sestava Reed, Cale, Morrison a Tuckerová vypovídala o někdejší slávě. Velveti se vydali na evropské turné. Začali v Edinburgu a symbolicky se také představili v pražském Kongresovém centru (mimochodem oba nejvýzanmější představitelé - Reed i Cale - od té doby Prahu pravidelně zařazují do svých turné). Bylo představeno také několik novinek. Z tohoto turné vzniklo album Live MCMXCIII.



Přesto dříve než skupina stihla odjet do New Yorku natočit nové studiové album, probudila se mezi Reedem a Calem stará řevnivost, jež je pronásleduje již léta. Příčiny jejich rozchodu jsou neznámé. Skupina se tak po roce znovu rozpadá a album Live MCMXCIII je pravděpodobně poslední tečkou za jednou velkou hudební érou. Je to škoda, protože některé ze skladeb znějí lépe než ve svých původních verzích. Předně je však toto album upomínkou velvetovských legend, které vždy stály poněkud stranou pozornosti- Sterlinga Morrisona a Moe Truckerové, kteří zde mnohdy dostali více místa než Reed a Cale.


"Posmrtné" dění



Reed a Cale se již spolu nikdy nesešli. Jeden o druhém nemluví a na zvídavé otázky novinářů se vyjadřují více než popudlivě, o čemž svědčí výňatek z rozhovoru s Lou Reedem:

-Považujete Johna Calea za svou konkurenci?

-John Cale a konkurence?!


Přesto právě v tomto údobí se již dlouho mrtvá skupina dočkala největšího ocenění. V roce 1995 byla vydána fenomenální pěti-disková kolekce Peel Slowly and See, která obsahuje všechny skladby, které kdy Velvet Underground vydali a několik těch, které již vydat nestačili či případně je nebyl důvod vydávat. Alternativní mixy (obzvláště album Velvet Underground je celé přepracované) jsou doplněny demo-nahrávkami včetně té úplně první, o níž již byla řeč.

V tom samém roce umírá kytarista Sterling Morrison.

O rok později je skupina přizvána do Rockové síně slávy.

V roce 2004 vyhlásil americký hudební časopis The Rolling Stones Velvet Underground za devatenáctou nejvýznamnější skupinu v rockové historii.



Fanoušci však mají jasno.





 


Jefferson Airplane

18. listopadu 2008 v 18:02 |  Osobnosti a Kapely
První vystoupení san franciské kapely hrající psychedelický rock se datuje 13. srpna 1965. Tehdy celé seskupení tvořili muzikanti Marty Balin (zpěv), Paul Kanter (vokály, rytmická kytara), Jorma Kaukonen (sólová kytara), Signe Anderson (zpěv). K sestavě pak o dvě měsíce pozdějc přibyli Jack Casady (baskytarista) a bubeník Skip Spence. Toho pak o rok na to vyměnil Spenser Dryden a v říjnu roku 1966 kapela přibrala vokalistku Grace Slick, která nahradila jazzmana a folkmana Signe Andersona. Ta měla prý kromě hudební vložky přilákat mužské pohledy a zvýšit tak popularitu bandu. Jak se později ukázalo, nejen v Jeffersonu ale i v hudbě obecně, byla nakonec velkým přínosem. Svého tvůrčího ducha projevila i v autorské skladbě White Rabbit, která pomohla celé éře acid rocku. Jako jedna z prvních žen v rocku svým postavením v opozici k popovým ženským hudebnicím také definitivně zbortila mýtus ženy v muzice jen jako sexsymbolu. Jefferson Airplane tedy byli kompletní a první ,,gig" hráli v únoru ´66 pro Billa Grahama na legendárním Fillmore Auditoriu v San Franciscu. Do celonárodního povědomí se však dostali až po Monterey International Pop Festivalu v roce 1967. Záznamy poutavých kousků se tak dostali nejen do povědomí diváků, ale i lidí ze showbiznisu. Airplane tak obdrželi pozvání i od samotného Eda Sullivana, pána, na jehož show neodřekli účast ani The Doors v čele s kontroverzním Jimem Morrisonem. Své kytary kromě běžných koncertů rozezvučili i na proslulém Woodstock festivalu, kde v sekci ,,early morning maniac" zahráli 10 skladeb včetně hitu Somebody To Love. Z festivalové šňůry se objevily také v Altmontu.
Projekty a variace kapely

Kapela ukončila své těžení nástupem roku 1972, s obměněným složením pak přežila renesanci jako Jefferson Starship (1974 - 1984), aby se pak opět mohla proměnit (nejen v názvu), tentokrátě pouze na Starship (1984 - 1989). Pro poslední rok znovuvzkřísila původní Jefferson Airplane za účelem tvorby alba. Samotní muzikanti pak šli každý vlastní cestou. Projekt Jefferson Airplane - The Next Generation vydává kompilace Live charakteru.
Diskografie Jefferson Airplane

Takes Off! (1966)

Surrealistic Pillow (1967)

After Bathing At Baxters (1967)

Crown Of Creation (1968)

Bless Its Pointed Little Head (1969)

Volunteers (1969)

The Worst Of Jefferson Airplane (1970)

Bark (1971)

Long John Silver (1972)

Thirty Seconds Over Winterland (1973)

2400 Fulton Street: An Anthology (1987)

Jefferson Airplane Loves You (1992)
Diskografie Jefferson Starship

Dragon Fly (1974)

Red Octopus (1975) Spitfire (1976)

Earth (1978)

Gold (1979) (kompilace)

Freedom at Point Zero (1979)

Modern Times (1981)

Winds of Change (1982)

Nuclear Furniture (1984)

Jefferson Starship at Their Best (1993) (kompilace)
Diskografie Starship

Knee Deep in the Hoopla (1985)

No Protection (1987)

Love Among the Cannibals (1989)

Greatest Hits (Ten Years and Change 1979-1991) (1991) (kompilace, která zahrnuje i skladby Jefferson Starship)

The Best of Starship (1993) (kompilace)
Diskografie Jefferson Starship - The New Generation

Deep Space/Virgin Sky (1995) (Live)

Miracles (1995) (Live)

Windows of Heaven (1999) Greatest Hits: Live at the Fillmore (1999) (Live)

Extended Versions (2000) (Live)

Across the Sea of Suns (2001) (Live)

Deeper Space/Extra Virgin Sky (2003) (Live)


Albert Hofmann

18. listopadu 2008 v 18:01 |  Osobnosti a Kapely
Kariéra

Vystudoval chemii na Universitě v Zurichu. Zajímal se hlavně o chemii rostlin a zvířat a později chemické struktury běžné zvířecí látky chitinu, za kterou dostal doktorát. Hofmann se připojil k farmaceutickochemickému oddělení laboratoří Sandoz (nyní Novartis) a studoval lékařskou rostlinu ladoňku a houbu paličkovici nachovou (námel) s cílem rafinovat a syntetizovat aktivní složky k farmaceutickým účelům.

Jeho bádání v oblasti kyseliny lysergové, centrální součásti námelových alkaloidů, nakonec vedla k syntéze LSD-25 v roce 1938. O pět let později, při opakování syntézy téměř zapomenuté látky, Dr. Hofmann objevil psychedelické účinky LSD po náhodném požití (olíznutí konečků prstů) 16. dubna 1943. O tři dny později (známého Cyklistického dne - cesta na kole domů při působení LSD) Hofmann záměrně zkonzumoval 250 mikrogramů LSD a očekával mnohonásobně větší efekt. Následovala série experimentů, ke kterým se připojili rovněž kolegové Dr. Hofmanna. Poprvé napsal o svých experimentech 22. dubna samého roku.

Stal se ředitelem oddělení přírodních produktů v Sandozských laboratořích a odjel studovat halucinogenní látky objevené v Mexických houbách, ty se rovněž vyskytovaly v jiných rostlinách užívaných domorodci. To vedlo k syntéze psilocybinu - aktivniho činidla mnoha "magických hub".

Hofmann se rovněž začal zajímat o semínka mexických rostlin rodu Rivea corymbosa, která domorodci nazývali Ololiuhqui. Hofmann byl překvapen tím, že našel aktivní sloučeninu ergin (amid kyseliny lysergové), úzce související s LSD.

V roce 1962 odjel společne se ženou Anitou do jižního Mexika hledat rostlinu "Ska Maria Pastora", později známou jako Salvia divinorum. Získal rovněž vzorky těchto rostlin, ale nikdy se mu nepodařilo identifikovat jejich aktivní chemikálie.
Dr. Albert Hofmann v roce 2006

Nazývá LSD "lékem pro duši" a je znechucený celosvětovou prohibicí, která jeho objev zašlapala do země. Tvrdil také, že LSD bylo 10 let velmi úspěšně používáno v psychoanalýze. Droga byla později spojena s hnutím Hippies, neférově démonizována vládami, kterým hnutí oponovalo. Hofmann uznal, že by LSD mohlo být nebezpečné v nesprávných rukách.

Byl rovnež autorem stovky vědeckých článků a napsal (nebo se podílel) na několika knihách. Kniha "LSD: My Problem Child" (LSD: Moje problémové dítě) je částečnou autobiografíí a popisuje Hofmannovu slavnou vyjížďku na kole.

U příležitosti jeho stých narozenin 11. ledna 2006 byl středem pozornosti na mezinárodním sympoziu, které uspořádala media jako připomínku k objevu LSD.

"Myslím si, že v lidské evoluci nebylo tak důležité objevení této látky - LSD", řekl Hofmann. "Je to pouze nástroj k přeměnění nás do toho, v co předpokládáme.











Joe Cooker

18. listopadu 2008 v 18:00 |  Osobnosti a Kapely
Profese Zpěvák Datum narození: 20.05.1944 Místo narození: Sheffield, Yorkshire, Anglie Znamení: Býk







Životopis: [editovat životopis Joe Cocker] Slavný anglický rockový zpěvák, původem ze Sheffieldu (nar. 1944), vl. jm. John Robert Cocker. Někdy označován jako "otec bílého soulu". V r. 1960 začíná ve skupině The Cavaliers a to jako bubeník. Po třech letech kapela mění název na Vance Arnold & The Avengers a Joe Cocker se ujímá postu zpěváka (ovlivněn Rayem Charlesem). V r. 1964 nahrává 1. neúspěšný singl (I´ll Cry Instead, původně od Beatles) a zároveň začíná spolupracovat s baskytaristou a pianistou Chrisem Staintonem, který se stává dlouholetým Cockerovým spolupracovníkem a spoluautorem části jeho písní. V tomtéž roce se přidává ke sk. The Big Blues, s níž absolvuje evropské turné.

Po návratu zakládají s Ch. Staintonem skupinu The Grease Band. Úspěch se dostavuje až v r. 1968 se singlem Marjorine (4 roky starou Staintonovou písní) a především s osobitou verzí beatlesovské With A Little Help From My Friends (1. v angl. hitp.). Po některých personálních změnách vystupuje Joe Cocker s Grease Bandem na legendárním festivalu ve Woodstocku, ale na podzim se skupina rozpadá.

V r. 1970 podniká Joe Cocker obrovské americké turné se skupinou Mad Dogs & Englishmen, čítající několik desítek hudebníků (viz. úspěšné koncertní dvojalbum). O dva roky později se opět spojuje se Staintonem ve sk. Joe Cocker & The Chris Stainton Band.

V 70. letech má Cocker vleklé problémy s drogami a alkoholem a opětovný návrat mezi zavedené hvězdy pop music se mu daří až v další dekádě (např. v r. 1982 velmi úspěšný duet s Jennifer Warnes - Up Where We Belong, 1. v amer. hitp.). Zároveň se opětovně stává velmi často koncertujícím interpretem. Kromě několika úspěšných filmových písní z této doby bylo velmi dobře přijato album (26). Solidní pozici si drží i v průběhu 90. let.



Richie Havens

18. listopadu 2008 v 17:59
Profese zpěvák, herec, písničkář Datum narození: 21.01.1941 Místo narození: Brooklyn, New York, USA Znamení: Vodnář


Životopis:
Černý folkový písničkář (voc, g , perc, sitar), původem z N.Y.C. (nar. 1941, vl. jm. Richard D. Havens). Od r. 1955 zpíval náboženské písně se souborem McCrea Gospel Singers.

Počátkem 60. let se objevuje v newyorské čtvrti Greenwich Village, kde zaujme svojí specifickou "percussivní" hrou na kytaru. Jistý ohlas získá až albem Mixed Bag (1967), přestože zpočátku do hitparád neproniklo. Lépe si vedla deska Richard P. Havens 1983 (1969). V srpnu 1969 vystoupil na festivalu ve Woodstocku a jeho skladba Freedom se stala jedním ze symbolů tohoto koncertu. Nejúspěšnějším albem byla deska Alarm Clock (1971) obsahující i hitový singl Here Comes The Sun, původně od George Harrisona.

V r. 1971 se objevuje v divadelní verzi rockové opery Tommy, dva roky poté v muzikálu Catch My Soul. Od pol. 70. let jeho popularita klesá. V letech osmdesátých se občas znovu vrací k filmovým rolím a rovněž se objevuje v televizních reklamách. Sám natočil několik filmových dokumentů. Zabývá se i výtvarným uměním a už v r. 1971 mu vyšla i básnická sbírka. V r. 1987 se vrátil do americké hitparády albem Simple Things (1987).



John Lennon

18. listopadu 2008 v 17:58 |  Osobnosti a Kapely
John Lennon-životopis


JOHN WINSTON LENNON

* 9.10.1940 Liverpool +8.12.1980 New York

John Winston Lennon se narodil ráno 9.10.1940. Jeho matka se jmenovala Julia Stanley a narodila se 12.3.1914 v Liverpoolu, jeho otcem byl Alfred J. Lennon, lodní stevard. Svatba Alfreda s Julií se uskutečnila 3.12.1938 na liverpoolské radnici. Líbánky strávili v kině a druhý den Alfred odplul do Indie.
John vyrůstal u Juliiných rodičů na Newcastle Road. Velký vliv na něj měla teta Mary Elizabeth, Mimi, která jej vychovávala v Mendipsu.

V sedmi letech začal John sám vymýšlet básničky a krátké povídky, které doplňoval svými obrázky. Hodně četl, obzvláště si oblíbil Alenku v kraji divů a za zrcadlem. Když mu bylo deset, dostal foukací harmoniku. To byla jeho první zkušenost s hudbou. Začal zpívat v kostelním sboru. V roce 1952 nastoupil do gymnázia Quarry Bank na Harthill Road. Protože Johna vychovávala prakticky pouze teta Mimi, jeho matka Julia si získala pozornost svého syna i jeho spolužáků svými výstředními kousky.

Julia naučila Johna několik prvních akordů na španělku, kterou mu jednoho dne koupila teta Mimi za 17 liber. John byl definitivně ztracen. První píseň, kterou se naučil hrát, byla That'll be the day. Spolu se spolužáky vytvořil v roce 1957 kapelu Quarrymen, která zpočátku hrála pouze skiffle, ale časem přešla na rock'n'roll.V létě téhož roku se ke kapele přidal Paul McCartney, o rok později George Harisson a v roce 1962 usedl za bicí Ringo Starr. To už se ovšem kapela jmenovala Beatles a v této sestavě pokračovala až do konce 60. let 20. století.


Beatles se rozpadli v roce 1970. Ten samý rok Lennon zakládá se svojí japonskou manželkou Yoko Ono kapelu Plastic Ono Band.

Rovněž byl znám jako sólista. Složil spoustu písní, často s politickým poselstvím proti válce (Give peace a chance).

8.12.1980 v 22.49 hodin byl život Johna Lennona násilně ukončen výstřely před domem Dakota v New Yorku. Vrahem je fanoušek Mark David Chapman, kterému John odpoledne dal autogram a byli spolu vyfotografováni.
"Vypadá to, že se dožiju čtyřicítky, a život prej začíná ve čtyřiceti. To jako když je vám jedenadvacet a říkáte si: Senzace. A co se stane teď?"
V prohlášení o Johnově smrti Yoko Ono říká: "Řekla jsem Seanovi, co se stalo. Ukázala jsem mu fotografii jeho otce přikrytého papírem a vysvětlila situaci. Vzala jsem ho k místu, kde John ležel, když byl zastřelen. Sean chtěl vědět, proč ten člověk Johna zastřelil, když ho měl rád. Vysvětlila jsem mu, že byl pravděpodobně duševně nemocný. Sean mi řekl, že bychom měli zjistit, jestli byl opravdu šílený nebo jestli chtěl Johna skutečně zabít. Řekla jsem mu, že o tom rozhodne soudní dvůr. To se o tom bude rozhodovat na dvoře? Zeptal se mě. Takhle se vždycky vyptával svého otce. Byli spolu velcí kamarádi a John by byl jistě hrdý na Seana, kdyby tohle slyšel. Sean později plakal. Řekl také: Teď je tatínek částí Boha. Myslím, když člověk zemře, stane se mnohem větším, protože je částí všeho. Nevím, co bych k tomu, co řekl Sean, měla dodat. Tichá pobožnost se bude konat 14. prosince ve dvě hodiny odpoledne a potrvá deset minut."
"Je lepší ztratit se jako starej voják než vyhasnout."

Jeho písničky např. Imagine nebo Strawberry Fields Forever jsou často zařazovány mezi vůbec nejlepší písně hudební historie. V roce 2002 britská rozhlasová stanice BBC uspořádala hlasování o 100 největších Britů v historii. John Lennon se umístil na 8. místě.


Nanebepění - je to docela pěkná knížka,kterou napsal John Lennon v době,kdy se celý svět ptal,co se s ním děje.Proč už nepíše písničky.....


Santana

18. listopadu 2008 v 17:57 |  Osobnosti a Kapely
Profese kytarista, zpěvák, skladatel Datum narození: 20.07.1947 Místo narození: Autlan, Mexiko Znamení:Rak



Americky kytarista, zpěvák, percussionista a skladatel, narozený r. 1947 v Mexiku. Později žije v San Francisku. Slavný průkopník fúze rocku s latinskoamerickou a africkou hudbou. Projevuje se u něho ale řada dalších hudeb. vlivů jako např. jazz, funk, blues apod. Špičkový instrumentalista.

Debutuje v r. 1958 v klubech v Tijuaně. V r. 1966 zakládá, už v San Francisku, sk. Santana Blues Band ve slož. Carlos Santana - g, voc, Gregg Rolie - keyb, voc, David Brown - bg, Tom Frazer - g, Rod Harper - dr. O dva roky později zkracuje název na Santana, přičemž se značně zvyšuje vliv latinskoamer. hudby. V té době hraje soubor ve složení C. Santana, G. Rolie, D. Brown, Mike Carabello - perc, José "Chepito" Areas - perc, Michael Shrieve - dr. Muzikanti stejnojmenné skupiny se v průběhu let objevují i na sólových deskách C. Santany.

Důležité vystoupení skupiny bylo v srpnu 1969 na festivalu ve Woodstocku. Velmi úspěšné je už album Santana (1969). Následují hity jako Evil Ways (1970) nebo Black Magic Woman (1970, 4. v USA v lednu 1971). Album Abraxas (1970) se dostává až na vrchol amer. hitp. a velký ohlas má i v Anglii. Počátkem 70. let je také skupina hudebně nejvlivnější. Soubor v r. 1971 doplňuje N. Schon. Vychází velmi úspěšné album Santana III (1971), které se dostává na vrchol amer. hitparády, ale brzy po něm N. Schon i G. Rolie Santanu opouštějí (později hrají v Journey).

Větší příklon k jazzu je citelný na desce Caravanserai (1972) a především pak na albu Welcome (1973). V r. 1973 přijímá Carlos Santana církevní jméno Devadip. Složení kapely se pak mění s každým albem, přičemž desky Love, Devotion, Surrender (1973) a Illuminations (1974) jsou víceméně meditační. Santana se v r. 1986 podílí na hudbě k filmu La Bamba.

V r. 1987 hraje skupina v sestavě C. Santatna, R. Rekow, A. Peraza, Alex J. Ligertwood - perc, g, voc, Richard Baker - keyb, David Margen - keyb, Graham Lear - dr, voc, Oerestes Vilató - perc, voc. O dva roky později dostává C. Santana cenu Grammy za album Blues For Salvador (1987). Deska Spirits Dancing In The Flesh (1990) byla nahraná v sestavě C. Santana, C. D. Thompson, A. Peraza, A. J. Ligertwood, Benny Rietveld - bg, Walfredo Reyes - dr. Mladší bratr Carlose Santany Jorg vedl v 2. pol. 70. let podobně orientovanou skupinu Malo.


The Who

18. listopadu 2008 v 17:55 |  Osobnosti a Kapely
The Who se zavedli jako skupina vzpurných, nekompromisních rockerů. Na pódiích ničili nejen hudební konvence, ale i vlastní nástroje; jejich divoké skrumáže kytarového kvílení, zběsilých akordů, razantního bubnování a adolescentních výkřiků vzpoury se staly legendou. Pro muzikanty, kteří se zavedou tímto způsobem, není nikdy lehké stárnout. A pro The Who to platí zvlášť silně: nejčastěji připomínaný verš z jejich repertoáru totiž zní - "Doufám, že zemřu dřív, než zestárnu". Dva členové The Who - bubeník Keith Moon a baskytarista John Entwistle - to už opravdu mají za sebou. Kytaristovi a hlavnímu skladateli Peterovi Townshendovi je dnes 61, zpěvák Roger Daltrey je o rok starší. Dlouhé léta od nich už skoro nikdo nečekal nic víc než občasné vzpomínkové koncerty. Teď vydali nové album.

Mluvím o své generaci

Londýnská čtyřka fungovala pod názvem The Who od roku 1964, ale hrála spolu už dřív; pod názvem The High Numbers vydala jeden málo úspěšný singl. V listopadu 1964 natočili The Who píseň I Can't Explain a dosáhli s ní na osmé místo britské hitparády. O necelý rok později vyšlo album My Generation, směs divokých písní Petera Townshenda, občas prokládaných cover verzemi soulových skladeb Jamese Browna. To už bylo jasné, že The Who je kapela s budoucností, jejíž ambice rostou s každou další deskou. Townshendovy a Moonovy destrukce nástrojů a Daltreyho zběsilé mávání mikrofonem samozřejmě přitáhly pozornost a silně přispěly k popularitě skupiny, ale bez opravdového talentu by The Who na výsluní asi dlouho nevydrželi.
Ambice překračovat běžné skladatelské konvence byly patrné velmi záhy. Na druhém albu, vydaném v prosinci 1966, se objevila devítiminutové "miniopera" A Quick One, While He's Away, na další desce The Who Sell Out byl obdobně koncipovaný šestiminutový kousek Rael. To však byla jen příprava na vrcholné Townshendovo dílo, rockovou operu Tommy. Dvojalbum vyšlo roku 1969, Tommy se dočkal i filmové verze, nové nahrávky (s hostujícími Eltonem Johnem či Tinou Turnerovou) a jakkoli žádné další zpracování nemělo sílu původní verze, síla melodií i příběhu Tommyho stále láká k novým nastudováním - ostatně i The Who se později k celému albu vraceli.
Za zvláštní zmínku stojí dravou energií nabité album Live At Leeds, natočené roku 1970, které se i přes špatný zvuk vinylové verze zařadilo mezi nejobdivovanější koncertní alba rockové historie. Who v té době byli na vrcholu sil, což je naštěstí docela dobře zdokumentováno: například záznamy ze slavných festivalů Woodstock a Isle Of Wight.

Doufám, že zemřu dřív, než zestárnu

Když v roce 1971 vyšlo album Who's Next, sklízelo samozřejmé úspěchy na obou stranách Atlantiku a písně Behind Blue Eyes či Won't Get Fooled Again dávno patří mezi rockovou klasiku. Období po vydání Who's Next však bylo počátkem útlumu tvůrčích sil skupiny. Už to nebyla ta kompaktní, energická parta - všichni čtyři členové začali vydávat sólové desky, nejdříve Entwistle (1971), nejpozději Moon (1975), žádná z nich ovšem nebyla srovnatelná s těmi nejlepších od Who. I zvuk skupiny se měnil - útočnosti začalo ubývat, vedle drsných kytar dostávaly prostor syntezátory.
Kapela vydávala výběry hitů i kompilaci rarit a nezveřejněných písní (Odds And Sods), další velký projekt přišel v roce 1973 jako následník Tommyho. Quadrophenia bylo opět dvojalbum, rovněž se dočkalo zfilmování (roku 1979, roli dostal mj. Sting), ale přece jen bylo znát, že Townshendovi docházejí nápady. Přes několik velmi dobrých písní nebyla Quadrophenia tak soudržným a vyrovnaným dílem. Následující desky už vysloveně upadaly do průměru, bez ohledu na to, že se pořád prodávaly velmi slušně.
V září 1978 se Keith Moon předávkoval sedativy a zemřel. Skupina pokračovala dál, bubeníkem kapely se stal Kenny Jones ze Small Faces, ale už to nebylo ono. Townshend byl závislý na alkoholu i tvrdých drogách, v roce 1981 téměř zemřel na předávkování. Who vydali ještě dvě docela slabé desky, poslední roku 1982. Tím činnost skupiny v zásadě skončila; i když se muzikanti čas od času scházeli k příležitostnými koncertům - třeba v roce 1989 k 25. výročí skupiny, kdy se skupinou bubnoval Simon Phillips, nebo roku 1994 k Daltreyovým 50. narozeninám. Když se roku 1991 připravovalo album Two Rooms, pocta písničkám Eltona Johna a Bernieho Taupina, The Who přispěli nahrávkou Saturday Night's Alright For Fighting. V natáčení sólových projektů byl nejúspěšnější Townshend, ale ani jeho desky nebyly nijak úžasné.

Nechci způsobovat velkou senzaci

V červnu 2002, právě když se The Who zase dali dohromady a chystali se na turné po USA, zemřel John Entwistle v Las Vegas na infarkt; to sice další aktivity kapely pozdrželo, ale přípravu nového alba nezhatilo. V březnu 2004 vyšla kompilace Then And Now: Maximum Who, kde byly vedle osmnácti klasických písní i dvě novinky: Real Good Looking Boy a Old Red Wine.
I když z původní sestavy skupiny zůstali jen Townshend a Daltrey, dá se říci, že skupina teď funguje na regulérní bázi: na klávesy hraje John "Rabbit" Bundrick, na bicí Zak Starkey, syn Ringo Starra. Rozhodující vliv na zvuk kapely ovšem má Townshend; skladby ostatně vznikaly v jeho studiu. Jako autor se Townshend nikterak netají svými inspiracemi: třeba píseň Black Widow's Eyes byla ovlivněna tragickým útokem teroristů na školu v Severní Osetii 1. září 2004. Několik skladeb, například A Man In A Purple Dress, napsal Townshend poté, co viděl film Mela Gibsona Umučení Krista.
Vždy tu samozřejmě bude otázka, zda tvorbu The Who nesymbolizuje právě ta mladická energie, která se už nemůže vrátit. Nové album je především Townshendovým dílem - v sedmdesátých letech se jeho sólové desky od tvorby pro The Who programově lišily, teď už na tom nesejde. Je však jasné, že kdyby album vyšlo pod Towshendovým jménem, jistě by nevzbudilo takovou pozornost, ale taky by nečelilo tak napjatému očekávání. Kdyby tato deska měla být v diskografii skupiny poslední, bylo by to rozloučení důstojné. Pokud předznamenává novou tvůrčí etapu, zdá se, že je na co se těšit.

Zajímavost

Pete Tonwshend byl vždy ústřední autorskou osobností skupiny, tentokrát však na sebe kromě skladatelské a textařské role vzal i značnou instrumentalistickou zodpovědnost. Sám k tomu napsal: "Nahrál jsem na tuto desku všechny ostatní nástroje a bavilo mě to, hlavně hraní na mandolínu a banjo, dokonce na housle a violy. Taky jsem programoval některé bubny a taky jsem hrál na bicí soupravu. Aranžoval jsem komorní smyčce v Trilby's Piano; bylo to poprvé, co jsem takovou práci dělal." Zak Starkey, který je v bookletu uvedený jako člen skupiny a spolupracuje s The Who už deset let, ve skutečnosti bubnuje v jediné skladbě. Syn Ringo Starra totiž v době natáčení koncertoval s Oasis.


Kam dál